Jakýkoli pokus něco nakreslit u mě vždy končí katastrofou

Neumím si to vysvětlit. Když něco chci, dělám pro to maximum. Dělám to ne na sto procent. To už je v dnešní době málo. Aspoň na sto dvacet procent. Ale všechno kromě sluníčka a základních symbolů se pod mýma rukama rozpadá. Vypadá to nepřirozeně. Občas komicky, občas roztomile. „Jé, kdo to kreslil? To je milounké. Nějaký prvňáček?“ ptá se okolí. 

Kde je chyba?

Když vám to lidé říkají a akorát jste vyšli základní školu, nezlobíte se. Protože vy máte svoji pravdu a ostatní vám nerozumí. Když vám totéž říkají a vy máte za sebou zkoušku z dospělosti, už nad tím začínáte vážně přemýšlet. Když máte za sebou vysokou školu a stále je to vaše „dílko“ roztomilé, už nepřemýšlíte. Ale dumáte. A když už chodíte nějaký ten pátek do práce, ptáte se. Kde je chyba?
Copak je tak těžké nakreslit to, co vidím? Párkrát beru bezděčně do ruky tužku a kreslím. To, co vidím. Ale i to, co nevidím. Co si jen představuji. Nejen, že tomu chybí šťáva. Celá kresba pokaždé postrádá ducha. Postrádá smysl. Po pár tazích tužkou jsem tak znechucena tím, co vidím na papíře, že přestávám kreslit (či čmárat?), muchlám papír a s nelibým pocitem přemýšlím, proč pokaždé vezmu tu tužku do ruky a myslím si (či doufám?), že to bude jiné. Není.

Ale může být?

Do rukou se mi dostává leták. Kurz kreslení pravou hemisférou. Prý to dokáže každý. Odfrknu si. Prý každý. Asi každý alespoň trošku talentovaný, s velkou dávkou trpělivosti. Ale červíček zvědavosti mě přeci jen nahlodává. Nemám ve zvyku se vzdávat. Ne, dokud cítím, že jsem nevyčerpala všechny možnosti.

Bačkory a velká fotografie obličeje. To je to jediné, co si mám vzít s sebou na víkendový kurz. A tak s batohem vycházím v sobotu před osmou z baráku. Plná očekávání. Plná naděje.
Do devíti hodin se místnost zaplňuje do posledního místa. „Můj“ prostor je už značně omezený. Po mé pravici zasedá další žena ve středních letech, na první pohled něco mezi malířkou a učitelkou z mateřské školky. Po mé levici naopak sedí mladík, na první pohled velmi upovídaný, takový „všudybyl.“

Přichází naše lektorka Kateřina Velcová. A první úkol. Podle fotografie nakreslit obličej. Koukám, jakou předlohu mají mí kolegové a kolegyně. Jsou tam herečky, zpěváci, manželé, děti. Já mám sebe. Fotografii ze svatby. Důvod, proč jsem si ji vzala? Je to asi nejoptimističtější fotka, kterou mám. A nechci prznit nikoho jiného.

Podle pokynů můžeme začít

Jenže nemáme žádné instrukce. Připadám si, jako by někdo odstartoval závod a já měla vyběhnout. Jenže místo toho přešlapuji na místě. A nechápu, proč už ostatní vystartovali.

Je příšerné ticho. Takové ticho, až mě to úplně tahá za uši. Sedím v lavici podobné té ze základní školy. Mám pocit, jako by mi učitelka rozdala papír na písemku, řekla „Teď“ a já se jen zmohla na bezradné šilhání k sousedovi.

Nad prázdným papírem svádím boj. Sama se sebou. A s tužkou. Čím začít? Očima? Pusou? Nosem jako středobodem? Koukám se na předlohu a téměř současně vedu svou pravici k tomu, aby přenášela na papír přesně to, co vidí oči. Výsledek je samozřejmě katastrofální. Šišatý obličej.

Potom, co mi tužka, kterou popohání můj mozek, našpulí na papíru tak divně rty, nos raději odbydu. Je téměř neznatelný. Nevědomky se zaměřuji na jedno oko po druhém. A jak se tak vnořuji do zornice, začínám postupně vnímat detaily.

Najednou si uvědomuji přítomnost každé řasy, stínů, které mi nanášela vizážistka, tvaru obočí. Kreslím ucho a dávám si záležet na náušnicích. V mysli pluji proti proudu, dva roky nazpátek. Tvar náušnic vlastně předurčil, jak bude vypadat i korunka. Nesmí být moc výrazná, jen decentní. Aby nevyčnívala. Ale aby korunovala.

Zkrátka kreslím

A přesně to teď dělám i já. Neuvědomuji si, co kreslím. Zkrátka kreslím. Ještě náznak vlasů, ta pěkná vlnka, které se mi laškovně stáčí od korunky kolem ucha přes tvář, kterou jen zlehka pohladí a už si to štráduje pryč od obličeje a … STOP.

Máme přestat kreslit. Ach jo. Zrovna mě to začalo bavit. I když si musím sebekriticky přiznat, že to není bůhví jak krásné, bavilo mě to. A konečně po tak dlouhé době nekoukám na hodinky, neodpočítám si, kolik mám na co času. A že už zase nestíhám.

Koukám po očku nalevo. I napravo. A dále na ostatní. Někteří toho stihli více jak já, ale mnohým z papírů vyčnívají pouze oči, rty, nos. Zdá se mi (ne, vlastně se mi to nezdá, je to tak) – všichni to mají lepší, hezčí, dokonalejší. Moje hlava mi to oznamuje jako fakt. Nevím proč, ale na tváři mám asi přiblblý výraz. Protože i když to mám nejhorší, nevadí mi to. Někteří se mračí na svůj výtvor. A jakoby se on mračil na ně.

Celý den pak kreslíme. Přichází jedno cvičení za druhým. Stále nevnímám čas. Zato na konci dne už se cítím jak spráskaný pes. Ale proč? Když se to vezme kolem a kolem, jen sedím a pohybuji pravým zápěstím. Ale hlava se vzpírá. Soustředěnost se vytrácí. A to je signál, že i ona maká na plné obrátky. Jenže si to nějak ani neuvědomuji.

Přicházím domů a v hlavě mi bzučí. Myšlenky se navzájem překřikují. Mám chuť psát a psát. Jenže je to všechno tak silné, tak intenzivní, že si poznamenám jen pár slov, odkládám tužku a usínám.

Něco se mi zdá. Je toho vlastně docela hodně. Přesto, když mi budík v sedm hodin zvoní, nepamatuji si z noci vůbec nic.

„Nech to být, je to v pohodě!“

Usedám v ateliéru znovu do lavice. A po dopoledním rozkreslení nás čeká „vrchol“. Znovu si bereme čistý papír. A znovu mám před sebou TU fotku. Nevím proč, ale mám pocit, jako by se na mě ta dívka usmívala více. Nevím proč, ale zdá se mi, že dokáži rozlišit nejen každý její pramínek vlasů, ale i každý samostatný vlásek. Vidím ty jiskřičky, co má v očích. Nevím jak a kdy, ale už kreslím. Nepřemýšlím nad bílým papírem, nic mou ruku nedrží ve vzduchu. Naopak ji něco táhne k papíru.

Začínám očima. Na rozdíl od včerejška vidím, co jsem předtím neviděla. Kvůli nakloněné hlavě a fotografově záběru je každé oko tak jiné! Nejdřív nakreslím levé, pak se přesouvám k pravému. Pak se na řadu dostává obočí. Na první pohled kvůli úhlu záběru tak nesouměrné, na ten druhý přesto tak souměrné…

Chvíli zápasím s nosem, ale i tento boj po chvíli vyhrávám. K životu dále přicházejí postupně i rty… „Jen pro vaši informaci, teď kreslíte už dvě hodiny, takže si klidně dejte přestávku, ať si trochu odpočinete,“ radí nám Katka.

Dvě hodiny? Cože? Dvě hodiny? Tato informace šokuje nejen mě, ale i kolegy. Je to zvláštní. Mám zatím sice jen to základní – oči, nos a pusu – ale přesto už v tuto chvíli mám krásný pocit. Líbí se mi to. Fakt.

Po krátké pauze, kdy dojde na můj milovaný doping – zelený čaj – se pouštím na tvar obličeje. Zprvu mě výsledek vyděsí. Takové šišaté „něco“, které však dostává šťávu s každým vlasem, který přikreslím.

Do vlasů zasazuji korunku. A po chvíli vidím, že nějak nakřivo. Na chvíli znejistím. Že bych ji vygumovala a nakreslila znovu? Aby nebyla tak nesouměrná? „No a co!“ štěkne na mě mé podvědomí.

„Nech to být, je to v pohodě!“

Poslouchám ho. A fakt. Články jsem si schopná číst znovu a znovu, přemýšlet nad dalšími synonymy, jakmile mi něco „drhne“, neodejdu od těch písmenek, dokud s tím nejsem spokojená. Aspoň na sto dvacet procent. Přes to nejede vlak. Ale tady? Z šišaté korunky mi sjede pohled na oči. Na oči, které se na mě usmívají. Jsou plné nadšení a radosti. Mrknu zpátky na korunku. Vždyť ona vlastně není tak moc šišatá…

Blížím se do finále

Už už vidím cílovou rovinku. Ještě poslední stínování, progumování, aby vlasy dostaly ten správný odstín, obtahování obrysů obličeje a očí.

S každým dalším tahem tužkou se usmívám čím dál víc. Až se dostanu do bodu, kdy už nechci nic měnit. To už mám pusu od ucha k uchu. Přestože vidím, že to není dokonalé, líbí se mi to. Přijde mi to úžasné, plné energie. A přesně tak se i cítím.

Když si uklízím stolek a jdu umýt hrnek, procházím kolem mých kolegů. Z jednoho obrázku se na mě svůdně usmívá Marilyn Monroe. Je to neuvěřitelné. Jako by na tom bílém papíru měla za chvíli obživnout a rozvlnit své bílé šaty. Naproti „sedí“ John Lennon. Při pohledu na něj mi mozek automatiky pouští Imagine…

Vracím se zpátky ke svému stolku. A stále se tam na mě usmívá ta dívka. Není dokonalá jako John. A už vůbec ne jako Marylin. Vlastně není vůbec dokonalá. Přesto je krásná.